Válka nebo láska

10. února 2017 v 19:35 | Dýchám,miluju,žiju |  Den za dnem
Filmů o válce jsem viděla bezpočet a přece se mě nyní až příliš dotýká seriál, který aktuálně běží na České televizi. Chvílemi se mi dělá až vyloženě nedobře, jímá mě úzkost, lítost, smutek a strach, když vidím, co mohli způsobovat lidé lidem.
Dnešní doba je rychlá, všichni se cítíme přetížení, tudíž jsme i přecitlivělí. Když si ještě náhodou přečtu komentáře u různých článku, je patrné, kolik je mezi lidmi nenávisti a zloby. Jestli to vzniká tím, že se dnes všichni za něčím ženou a na všechny je vyvíjen obrovský tlak, nevím. Netuším, kde se bere tolik nenávisti, ze které jediné může vznikat takové zlo, jakým je válka.
Jediné, co mě napadá je, že je mezi námi málo lásky. Na lásku dnes zkrátka není čas. Rodiče dnes pracují do večera a na děti nemají tolik času jako dřív, není tedy ani mnoho času, aby jim ukázali, jak moc je milují. Mnoho párů se dnes rozchází, protože nemají čas se jeden druhému věnovat, klesá počet společných zážitků a tím i počet času stráveného spolu, možností, které nás sbližují. Pro práci a peníze nemáme čas pracovat na našich vztazích. V práci nás nikdo moc nechválí, firma chce pořád víc a víc, je přece potřeba růst. Ale ono růst nejde do nekonečna a my se rozdáváme pro firmu někoho jiného, pro zahraničního majitele, pro nějakou představu o tom, co to znamená být úspěšný a věnujeme celé já té dnešní zvláštní době. Veškerou svojí energii vydáme vnějšímu světu a na energii lásky zapomínáme. Dnes všechno děláme, protože musíme, a proto že po nás každý něco chce. Často je těžké vystoupit z toho začarovaného kruhu a na věci se podívat s nadhledem. Dělám, to co mám rád? Jsem s tím, koho mám rád? Pozná, že ho mám rád? Umím se zastavit a vidět každý den radost, cítit vděčnost a lásku?
Nad tím dnes přemýšlí málokdo, a tak potkáváme na ulicích lidi, kteří nás nevidí, protože jsou aktuálně ve své mysli zaměstnáni tisícem jiných nesmírně důležitých věcí. Vidíme křičet paní na prodavače, protože mezi sebou špatně komunikují a ona nedostala ten dort, jaký chtěla. Ze školky táhneme dítě rychlostí, abychom byli co nejdříve doma a svými dotazy nás ten malý tvor, pro nějž jsme vším, spíš obtěžuje. Jakmile si sedneme za volant, proměňujeme se v kohosi agresivního, komu vadí každé pomalu jedoucí auto, chodec přecházející silnici je něco, co nás vyloženě dráždí, protože mi přece spěcháme. Co za sebou tito lidé, kteří nás tak nepříjemně zdržují, už dnes mají, jestli je nepotkal opravdu těžký den, jestli v pomalu jedoucím autě nejede jen unavená maminka se dvěma dětmi překypujícími potřebou sdělit jí jeden přes druhého tisíce informací, nad tím se nezamýšlíme. Probouzí se tam v nás zkrátka něco, co by v nás jen těžko někdo hledal, jakmile z auta vystoupíme.
Možná neumíme hledat cesty, jak tu nahromaděnou únavu a negativní energii filtrovat, možná bychom opravdu měli víc odpočívat a možná bychom se mohli zkusit na svět dívat trochu jinýma očima.
S tím můžeme začít každý u sebe, jen to zkusme. Zkusme se ráno vzbudit a být vděční za to, že jsme tu, když přišlo další ráno. Zkusme se na den těšit a i věci, které děláme, protože musíme, zkusme dělat s láskou a jak nejlépe umíme. Zkusme se těšit z maličkostí, které často považujeme za samozřejmost, vždyť nejúžasnější je, pokud máte své blízké kolem sebe a jste všichni zdraví. Zkusme se radovat, že si můžeme dopřát věci jako je jízda autem a je jedno jakým, že naše dítě zazpívalo krásnou písničku nebo že jsme mohli strávit společné odpoledne a být na chvíli součástí vesmíru našeho dítěte, zkusme být vděční, pokud naše kočka nebo pes vycítí, jakou máme náladu a přijde nás rozveselit právě včas. Buďme vděční za každou chvilku, kdy se smějeme, kdy se dotýkáme, kdy můžeme dělat, co chceme.
Uvědomme si, že jen my jsme zodpovědní za svůj vlastní život a nesnažme se hledat viníky našeho zatíženého života, se kterým nejsme spokojeni, jinde. Objevme toleranci k druhým a nesnažme se soudit nikoho, s nímž nemáme stejnou životní zkušenost. Těžko se můžeme vcítit do kůže toho dotyčného, abychom vůči němu mohli vyslovit, jakýkoliv soud. Podávejme pomocnou ruku těm, kteří to potřebují a přědevším dělejme to, co nám říká naše srdce, poslouchejme se a nebojme se říkat si, jak se máme rádi, nezapomínejme na to.
Pokud budeme přistupovat k životu a světu s láskou a vděčností, vrátí se nám to. Budeme-li vědět, kde jsou naše hranice a co ještě dát nebo dělat chceme a co už ne, budeme svobodní.
Jedině pokud začneme u sebe, bude se láska a vděčnost šířit dál a doputuje stále k většímu počtu lidí. Když totiž před někým vyslovíme, za co jsme vděční, i on si uvědomí, že by mohl být za spoustu věcí vděčný. Když budeme dělat věci s láskou, bude to z nás cítit, pozná se to a tenhle přístup se přenese dál. Láska a vděčnost jsou něco, co si zaslouží naši pozornost, něco čím v konečném důsledku pomůžeme především sami sobě.
Užasla jsem, když mě moje sedmiletá dcera seznámila s tím, proč má nějraději ze všech pohádek pohádku Ledové království, řekla: "protože tam říkají moc krásná slova. Jaká?" zeptala jsem se. "Třebaaa..Láska zahřívá"…….
Pokud by vám to přišlo příliš neuchopitelné, na hlavu postavené a nic neříkající, už v jednom filmu bylo řečeno něco, na co si často vzpomenu: "Jenom tváří v tvář hrůze dokážete najít svoje vznešenější já". Zkuste se tedy vcítit do nějakých tragických situací, představte si třeba situace z různých válečných filmů a ono se vám samo rozvine, jak byste se chovali, kdybyste věděli, že vás násilím rozdělí, jak byste se chovali, kdybyste měli poslední den udělat věci, které chcete, říct to, co chcete. Nenechávejme to až na ten poslední.
Protože láska zahřívá.
 

Konec cesty?

9. února 2017 v 19:56 | Dýchám,miluju,žiju |  Téma týdne
Když se řekne "konec cesty", většinu z nás napadají spíše negativní myšlenky. Konec cesty bývá totiž mnohdy bolestný a každý z nás se s různými konci cest vyrovnává různě. Ne vždycky o změnu, kterou konec cesty představuje, stojíme, ne vždycky jí v našem životě vítáme a ne vždycky jí umíme přijmout.
Konec cesty ale může přece znamenat i pozitivní děj, to když dojdeme na konec cesty, který nás posune k novému začátku a dá nám tak příležitost vykročit na cestu novou. Konec cesty je nesmírně důležitý, pokud se chceme z něčeho vymanit, od něčeho či někoho oprostit nebo se k něčemu vrátit. Ke konci cesty tak vede mnohdy těžké rozhodnutí, které přináší úlevu a možnost vydat se jinou novou cestou.
Já v letošním roce říkám konec své cestě bez vychutnávání každého dne a užívání si toho, co nám život nabízí. Jednoduše jsem se rozhodla.
Rozhodla jsem se ukončit cestu upachtěné matky samoživitelky, která se nestíhá nadechovat, běsným tempem letí z jednoho dne do druhého, z týdne do týdne, z měsíce do měsíce, aniž si nakonec všimne, že uběhl rok a nedokáže si uvědomit, co v tom roce vůbec zažila. A zažila vlastně?
Z tohoto jednoduchého, ale na můj život těžce dopadajícího, důvodu končím svou cestu nevyspání, ranní hektiky, stání v kolonách do práce i z práce a celkového času na cestě dvě hodiny denně. Končím trapasy ve školce, kdy se stává, že ZASE nejsme vybavené na další školkovou aktivitu, kterých mi přijde tolik jakoby to byl nějaký test školkou odhalující odolnost rodičovských jedinců. Dávám konec minimu času strávenému se svojí dcerou, protože si obě zasloužíme být spolu víc, protože čas utíká, protože chci vidět, jak se mi vyvíjí, protože jí chci pomáhat, protože chci být u všeho, co se jí děje /přirozeně, dokud to dovolí Usmívající se/, zkrátka proto že se potřebujeme.
Mimo to si už konečně dovolím žít a vnímat každý den, dovolím si radovat se z maličkostí a dělat zase to, co mě baví. Proto jsem se také rozhodla založit si blog. Psala jsem vždycky ráda, ale za poslední léta se moje psaní nějak smrsklo pouze na básničky. Obvykle je nijak dlouze nelovím a zabírají mi tak minimum času. Ostatní psaní někam zmizelo, což jsem si uvědomila nedávno, když se mě jeden člověk po přečtení mého životopisu zeptal, co nejčastěji píšu. Tedˇ jsem si na to vzpoměla a psaní zase vědomě vracím do svého života, protože mě baví a jsem při něm šťastná. Takových aktivit do svého života naprosto zřejmě vrátím víc. V mém plánu pro letošní rok je totiž: Dýchat, milovat, žít - vychutnávat si život!
Pro mě tedy nyní znamená konec cesty možnost něco změnit, udělat tečku za tím, co žiju bez souladu sama se sebou.